Únor 2014

Zapomenout?

25. února 2014 v 23:57 | Sekmeth |  Próza


Řekla jsi mi to jasně.

Stručně a bez zbytečných vytáček.

Však co jiného bych po víkendu stráveném s Tebou očekávala?

Jednoduché sloveso.

Deset náhodných písmenek v přesně daném sledu.

Při prvním ukápne slza.

Druhé se snažím zapít.

U třetího vnímám chuť rumu někde vzadu v krku.

Se čtvrtým letí sklenička přes celý pokoj.

S pátým se roztříští na tisíc kousků.

Při šestém si stírám slzy z tváří.

Sedmé bývá šťastné.

Dnes však přináší odhodlání.

Osmé bere žiletku do ruky.

U devátého jen klidný výdech.

Desáté tne...

...a násobí dvakrát všechny předešlé.

Za každou z nás.

Zapomínám kolik jich bylo.

Už nepočítám.

Jen tnu ve snaze zapomenout na Tebe.

Tvou kůži, doteky, rty...

Ostří se vždy neomylně trefí.

Tak proč jen já se pokaždé zmýlím?

Shledání

20. února 2014 v 1:05 | Sekmeth |  Haiku


I.

Tichý šum listí,

vede nesmělé kroky

někoho k někomu.



II.

Pohledy obou

nesměle se shledají

ve zpěvu ptáků.



III.

V pevném objetí

i kamélie voní

sladkým shledáním.

Nevyslyšené přání

10. února 2014 v 17:08 | Sekmeth |  Básně


Mezi čtyřmi zdmi své samoty

rozhlížím se po lesku očích tvých,

to hřejivé teplo, co nezná prázdnoty,

co snad někdy vyslyší přání mých.



Na rtech sladkost tvá jak tichý sten

ještě plnými doušky chutná mi,

ten opojný pocit pulzuje jako sen,

jež pod víčka těžká dala jsi ty.



Tak ráda ruce tvé učit bych chtěla

na struny mé niterné hrát,

vždyť tak blízko jsou naše těla

a v labyrintu srdce tak lehce dá se zmást...



Chci tě!

Slůvka dvě tak krátká jsou

jako vzdálenost mezi námi.



Chci tě!

Tichou ozvěnou nese se tmou

bez odpovědi do dáli.



(Nikdy nevěnováno Barbaře Smílové)

Pro Ni

7. února 2014 v 23:29 | Sekmeth |  Básně


Odvyknout si

jednou pro vždy

pohled na ni -

zmást tlukot srdce

těch podivných slz.



Snad chvíle to umožní

v šumění listí

jejích vlasů,

přes záhyby kůže

pocítit hebkost

nádechu a výdechu,

i když slunce v očích

nic nezmění...



Přesto doprovázet ji

mlčením

přes schody slov,

do kopců otázek

a srázů vykřičníků

na konci vět nezvolacích.




Procházet s ní vůní

všedního dne

na rozích domů,

kde v oknech tváře

splývají s časem

nečině

a tiše

bez ohlédnutí k zítřku.



Běžet jí v patách

rosou ranní,

rosou polední

i večerní,

rosou slz

i hvězd,

rosou na kolejích,

motýlích křídlech

a v zahradách.



Smět s ní vstoupit

a už nevystoupit,

ztratit se,

volat o pomoc,

nevyslyšen zůstat

v jejích zajetích.



Nevidět

a přesto cítit,

jen zůstat



a být.


(nikdy nevěnováno Barbaře Smílové)

Báseň na sklo psaná

4. února 2014 v 17:52 | Sekmeth |  Básně


Vstoupit mezi čtyři holé zdi

tvého bílého pokoje,

zavřít dveře

a otočit klíčem,

známým cvaknutím zapomenout...



Zapomenout na svět za dveřmi,

odříznout zaživa

jedním pohybem

barvy, světlo i slunce,

vstoupit do tvé temnoty

a nechat se jí hýčkat.



Nechat se jí hýčkat

za zavřenými víčky,

ve známé barvě krve

vnímat jen tlukot tvého srdce,

pulsování slabin,

horkost rtů...



A ze světa bývalého

zůstane jen odvěká vůně přitažlivosti.