Vězení

10. března 2013 v 16:16 | Sekmeth |  Próza

Myšlenky v hlavě přestaly zmateně pobíhat.

Srdce, ještě nedávno divoce bušící, se rázem ztišilo.

Jako by ho ani necítila tlouct.

Jako by zkamenělo.

Je stále její součástí?

Zřejmě ano, když ještě dýchá.

Tělo se samo stočilo u topení do klubíčka.

Potřebuje cítit teplo.

Už jen ze zvyku.

Ze smutných očí i slzy přestaly téct.

V nitru už žádné nezbyly.

Všechny je tak marně prolila.

V drobných prstech převracela žiletku.

Sem.

Tam.

Sem a tam.

Se zájmem si ji prohlížela.

Je to její kamarádka.

Jediná, která zbyla.

Jediná, která tu pro ni vždycky je.

Která vždy a vše beze slov pochopí.

Stačí se jí jen dotknout.

Sem.

Tam.

Sem a tam.

Všechno by vyřešila.

Tak snadno.

Jedním tahem.

Sem.

Tam.

Všechno by bylo o tolik jednodušší.

Sem.

Tam.

Ne.

Neudělá to.

Neukáže mu, jak moc jí zničil život.

Jak moc jí to bolí.

Jak moc ho miluje.

Vstala.

Sbalila si do tašky pár osobních věcí a deník.

Ten bude potřeba.

Nějakou dobu se teď na svět bude dívat přes zamřížovaná okna.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 metztli metztli | E-mail | Web | 10. března 2013 v 16:31 | Reagovat

smutné to je. A mrzí mě to, na druhou stranu... stalo se, co se stát asi mělo. Vím, že to, co tě teď čeká, zvládneš. Jsi báječná a úžasná a silná žena :* ničeho se neboj, to zvládnem :* mám Tě ráda :) :*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama