Pod vedením přírody

13. srpna 2012 v 21:52 | Sekmeth |  Próza
(Speciálně pro mé tři skalní fanoušky Metztli, Baxe a Daniela:
Dnes rozšířené vydání, aby jste měli chvíli co číst ;-) )


Následující tři dny se odvíjely v andělikou provoněné atmosféře. Horké, hojivé obklady se musely po vychladnutí vyměnit za nové, takže bylo celý den co dělat. Nosit vodu, hlídat oheň aby neuhasl, připravovat bylinky na obklady. Samozřejmě něco sníst a vyspat se. Stále však bylo nutné cizince kontrolovat, jelikož vyžadoval neustálou péči. A tak se vždy po půli dne vystřídaly.


Nemocný sám od sebe mluvil dosti málo, na vznesené dotazy odpovídal vyhýbavě nebo vůbec. To, co o něm zjistily, by akorát stačilo na představení při podání ruky, než na třídenní konverzaci. Otázkou ovšem zůstává, jestli mluvil pravdu. Každopádně se až po dvou dnech zapírání představil jako Kioshi. Prý přišel z daleka a někoho v Černých horách hledá. O koně přišel, když ho v lese přepadli lupiči. Tam byl také zraněn.

Víc se nedověděly. Celé dny proseděl opřený o teplé kameny krbu, zkoumavým pohledem sledující dění okolo něj. Působil jako jestřáb vyhlížející si svou kořist.

**

"Hinato, pojď se na to podívat," zavolala Amaya na svou družku připravující večeři.

Přišla k nim a znaleckým okem se podívala na jeho rameno. Zánět byl pryč. Rána už dokonce zarůstala novou, světle růžovou kůží. Zůstane mu sice viditelná jizva, ale to snad pro chlapa nebude problém.

Podívala se na Amayu, aby nemusela mluvit k muži: "Zranění vypadá velmi dobře. Ještě týden se nebude moci ohánět mečem, ale jinak je v pořádku. Rameno mu už znovu nezavazuj." Té po rtech přelétl šťastný úsměv.

"Děkuji za tvou péči," vzal si slovo Kioshi a natáhl směrem k Hinatě ruku.

Ta ji nechala bez povšimnutí viset ve vzduchu a místo toho je pozvala ke stolu. Usadili se. Mlčky obírali sušené ryby, upíjeli z pohárů s vínem. Hinata se snažila nevšímat si, jak po sobě ti dva nenápadně pokukují. Snažila se v tom nehledat nic významného. Připisovala to Amayné mladosti, zvědavosti a hlavně nezkušenosti s muži. Vždyť jí nikdy žádný nebyl takhle na blízku, když celý život žije v ústraní této zapadlé a všemi zapomenuté chýše. Nikdy s žádným nepromluvila víc jak pár vět. Dokonce i ve městě se jim vždy vyhýbala.

Ale na tomhle mohla oči nechat. Pokaždé, když se na ni podíval, zčervenala jako pivoňka. Na jednu stranu se koketně pousmála, na druhou cudně sklopila oči. Byla to však pouze hra, jelikož vzápětí na něm opět visela pohledem. Ke všemu jak hledala jakoukoli záminku, aby se ho mohla dotknout..! Poslední den to byla jen ona, která mu měnila obvazy, dávala napít ze džbánu a starala se, jestli něco nepotřebuje.

Kioshi, jako každý jiný chlap, si její péči nechal náramně líbit. Který by také ne, když jej obskakuje krásná a přitažlivá černovláska s úžasným poprsím a pozadím. Hinata si nemálo kdy všimla, jak ji mlsně sjíždí pohledem, když se na něj nedívala. Zrádný lesk v jeho očích o tom vypovídal své. A teď znovu.

Hinata cítila, že musí na vzduch. Nemohla se na to déle dívat. Dělalo se jí z toho vyloženě špatně. Beze slova vstala od nedojedeného jídla a zamířila ke dveřím. Z háčku vedle nich si vzala luk a toulec se šípy. Půjde si zastřílet, aby přišla na jiné myšlenky. Venku se teprve smrákalo. Má tak hodinu, hodinu a půl čas.

Vzala za kliku, když se ozvala Amaya: "Ty někam jdeš? A proč?"

Otočila se. "Ano," zazněla prostá odpověď.

Než stačili cokoliv říct, byla pryč.

**

Rychlým krokem se vzdalovala od chýše. Neklid v jejím nitru ji nakonec vyburcoval k běhu. Moc se neohlížela kam běží, jen potřebovala být co nejrychleji v lese. V jejím milovaném lese, který jako jediný dokáže utěšit.

Vběhla do lesa. Nezastavovala se. Měla celkem dobrou kondici, takže dokázala běžet až do středu lesa. Tam se na začátku malé mýtinky konečně zastavila. Hluboce oddechovala. Co se to semnou děje? Proč tak žárlím? Vždyť je to jen pitomej chlap! A Amaya mě přece nezradí. Vždyť jsme spolu tak dlouho…

Z přemýšlení ji vyrušilo zapraskání větviček na druhé straně travnatého koberce. Jasně poznala pohyb pasoucího se srnce. Stála sice před ním, ale proti větru, takže si ho mohla v klidu prohlédnout. Byl sám, dobře stavěný, podle přebarvené srsti a malých paliček ho otipovala na dva roky starého. Ideální pro lov.

Vítr, jako by jí hrál do noty, utichl. Tím bylo rozhodnuto. Neslyšně vytáhla šíp z toulce a přiložila ho k tětivě. Zaměřila. Chvíli si počkala než se otočí bokem. Jen doufala, že se neotočí vítr… Snažila se snad ani nedýchat, stát jako sloup, aby si ji nevšimnul. Její myšlenky byly najednou čisté a srozumitelné. Přímočaré.

Srnec popošel, otočil se, stále zaujatý žraním trávy. Listy na stromech se ani nepohnuly, napnuté očekáváním. Teď nebo nikdy. S nádechem a pevnou rukou napnula tětivu. Natura duce errare nullo modo possumus[I], zašeptala rychle a bez zaváhání vystřelila. Šíp letěl přesně. Neomylně skolil srnce na zem. Byl mrtev.

**

Se srncem na zádech došla k domovu. Na okolní krajinu mezitím padla tma. V oknech se odráželo nažloutlé světlo svíček. Zamířila nejdříve do ovčína, aby ze sebe složila mrtvé zvíře. Sotva ovce ucítili pach čerstvé krve, začaly nervózně podupávat, kývat hlavami ze strany na stranu a protestativně bečet. Nechala je napospas jejich nesouhlasu a kráčela k vchodovým dveřím.

Bez klepání otevřela. Scenérii, kterou spatřila před krbem, ji doslova přimrazila na místě. Její tolik zbožňovaná Amaya ležela v slastném obětí toho prevíta, kterému ona milostivě zachránila život. A co hůř, líbali se. Tak vášnivě se snad nelíbá ani semnou… Do očí se jí začaly vkrádat hořké slzy.

"Jé, Hinato, ty už jsi zpátky?" vyskočila na nohy červenající se Amaya. Rukama si uhlazovala vykasanou suknici.

Lovkyně nechala vyřčenou otázku bez odpovědi a obrátila k doposud ležícímu muži. "Myslím, že už jsi zdráv. Můžeš tedy odejít." Z celého srdce doufala, že to znělo pevně a emocionálně netknutě.

"Ale Hinato, tak to není," horlivě zachraňovala situaci Amaya. "Není to tak, jak si myslíš. My jsme se jen líbali."

"Nelži!" štěkla po ní Hinata. "Myslíš si, že pro oči nevidím?" Černovláska viditelně znejistila. "Proč máš teda u nevinného líbání rozvázanou šněrovačku na prsou a vyhrnutou suknici?" Amaya cudně sklopila oči, dlaněmi si zakrývající odhalené poprsí.

"A ty už konečně vypadni z mýho příbytku!" zařvala na stále ležícího Kioshi. Ustoupila stranou od otevřených dveří na znamení, že to myslí vážně.

Muž vstal. Sebral si ze země svůj meč, naposledy mrkl na svou krásku a vykročil ke dveřím pro plášť. Než k němu stačil dojít, Hinata jej po něm vztekle hodila. "A už se nevracej, je-li ti život milý!"

"Bylo mi potěšením," rozloučil se s ironickou úklonou hlavy.

Ta za ním práskla dveřmi a do němého dřeva pronesla: "Sbohem."

Sundala si ze zad toulec se šípy. Spolu s dlouhým lukem je pověsila na volný věšák. Nechtěla se otočit. Nechtěla se jí podívat do tváře. Do očí… Jak jen mohla?

"Hinato…"

Teď už musela. Rychle zamrkala, aby zahnala slzy. Otočila se. Amaya stála stále na stejném místě, zavazujíc si šněrovačku. "Nehraj si na cudnou. Myslíš, že tvé prsa neznám?" Nebyla si jistá, jestli to chtěla doopravdy říct, ale slova jí samy utekly ze rtů.

"Hinato, já…" pokusila se napodruhé.

"Ne, prosím tě, nic mi neříkej," přerušila ji jakoby najednou znaveně zrzka. "Nechci teď nic víc slyšet." S chvějící se bradou a slzami na krajíčku vyběhla do tmy.



[I] Krátká latinská modlitba za dobrý lov nebo přesnou střelu. Ve volném překladu znamená: Pod vedením přírody nemůžeme nikterak pochybit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Daniel Daniel | 13. srpna 2012 v 22:18 | Reagovat

Hmm, zatím, řekl bych, nejnapínavější, už abys měla pokračování :-)

2 Laura Laura | 14. srpna 2012 v 15:04 | Reagovat

ummm :) boží, boží, boží :))) jsi úžasná, je to dokonale napsané .) pokračuj, prosím :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama