Srpen 2012

Chtěla jsem...

16. srpna 2012 v 19:00 | Sekmeth |  Básně
(Dlouho jsem se rozmýšlela, jestli tuhle básničku mám zveřejnit. Nakonec jsem si řekla: proč ne? Aspoň to bude vědět a možná mi to i někdo zkritizuje, že neumím psát :-D Takže co jsem to vlastně chtěla..? )

Chtěla jsem dobrou kamarádku,
neinvestovat city na splátku,
jen holku se srdcem na dlani,
co úsměvem mě pohladí.

S ní nové zážitky prožívat,
s těmi starými se nesžívat,
ze života udělat si pohádku,
všechny starosti mít na háku.

Hledala jsem ji dnem i nocí,
poháněna tou skrytou mocí,
přála jsem si sen vyplnit
a svou samotu prolomit.

Pak najednou jsem tě potkala,
úžasem jen hledět zůstala,
já pocítila teplo na duši
a své srdce jak hlasitě buší.

Chtěla jsem, ať jsi to ty,
chtěla jsem, ať jsme to my,
chtěla jsem tě až tak velice,
že nevšimla si tvého prince.

Bránil si tě, že nemám být dravá,
když pro mě nejsi ta pravá,
že jinde hledat musím,
vždyť sama už to tuším.

Tak zůstala jsem opět sama,
ano, je to jen moje vina,
neměla jsem zadanou chtít
a něčím nesmyslným být.

Po zásluze mi bylo dáno
tohleto nechtěné věno,
nezbývá než se s tím smířit
a na zázraky znovu věřit.

Svůj žal dávám vlnám moře,
co utopí slzy i hoře,
třeba jednou bude dobře
a nezasteskne se po Lauře.

Pod vedením přírody

13. srpna 2012 v 21:52 | Sekmeth |  Próza
(Speciálně pro mé tři skalní fanoušky Metztli, Baxe a Daniela:
Dnes rozšířené vydání, aby jste měli chvíli co číst ;-) )


Následující tři dny se odvíjely v andělikou provoněné atmosféře. Horké, hojivé obklady se musely po vychladnutí vyměnit za nové, takže bylo celý den co dělat. Nosit vodu, hlídat oheň aby neuhasl, připravovat bylinky na obklady. Samozřejmě něco sníst a vyspat se. Stále však bylo nutné cizince kontrolovat, jelikož vyžadoval neustálou péči. A tak se vždy po půli dne vystřídaly.

Nechat žít

9. srpna 2012 v 23:29 | Sekmeth |  Próza
Ospalé listopadové slunce se líně prodíralo skrz clonu šedých mraků. Lesní údolí se kohoutím křikem probouzelo k životu nového dne. Vlahý ranní vzduch přinášel příchuť blížícího se sněhu. Pod Černými horami vše začíná dříve a trvá krátce. Teda kromě zimy. Proto už byly kamenné i dřevěné domky v Lesním údolí řádně zatepleny, připraveny na nadcházející holomráz, který po několika týdnech přejde v kruté mrazy.

Nezvaný neznámý

9. srpna 2012 v 1:27 | Sekmeth |  Próza
(Kdo poznal pokračování Hinaty a Amay? :-) )

"Otevřete, prosím!" ozval se za dveřmi hluboký hlas.

Dívky se na sebe podívaly. Němou domluvou vyrazily ke dveřím. Amaya otočila klíčem v zámku. Hinata si při tom povšimla, jak se jí třesou prsty. Zámek cvakl. Dveře se v ten moment rozletěly dokořán, div že dívky stačily uskočit stranou.

Do místnosti, která jako jediná tvořila jejich obydlí, vpadl promočený, vysoký muž. Z jeho roztrhaného, cestovního pláště srčela voda proudem, dlouhé vlasy větrem smetené do tváře. Pravou rukou si tiskl bezvládně visící levé rameno. Hbitě se otočil a zavřel za sebou. I při tomto rychlém manévru si obě všimly u pasu připoutaného meče v kožené, jakýmsi erbem pošité pochvě.

Hinata a Amaya

7. srpna 2012 v 17:05 | Sekmeth |  Próza
"Asi bude bouřka," konstatovala Hinata, když vzhlédla k potemnělému nebi. Těžké, ocelově šedé mraky zakryly hvězdy, takže jediná světélka blikala v oknech malých domků na stráni. Zvedal se vítr a pohrával si s holými větvemi stromů za oknem.

Odložila dřevěný hřeben, kterým si doteď pročesávala dlouhé, rezavé vlasy. Vstala. Otočila se ke své spolubydlící a se zájmem v očích ji pozorovala. Amaya seděla na zemi za kruhovým stolem, umístěným před krbem. Nechávala si jeho plameny ohřívat záda a nepatrně se usmívala nad knížkou, jež zrovna četla. Byla to krásná žena. Vlasy černé jako havraní křídla jí splývaly po zádech, ve tvářích lehký ruměnec, velké, přitažlivě temné oči. Na sobě měla všední, domácí šaty, které však nezapomněly podtrhnout štíhlost jejího pasu a pevnost vnad v dekoltu. Navíc když se tak skláněla nad knihou…

Půlnoční

2. srpna 2012 v 0:42 | Sekmeth
Možná za to může otevřená láhev vína, možná špatná konstalace hvězd a nebo jen obyčejný splín na duši, že jsem vzala do ruky pero a blok a začala psát. Myšlenkám se sice dvakrát do logického myšlení nechce, ale to Něco přesto hýbe perem po papíře.

Dopřávám si další slastný lok z číše. Chvíli tu rudou, trpkou kapalinu převaluji na jazyku, pak uvolněně polknu. Hmm, opravdu dobré víno. Kdyby tak s každým douškem kus mě odešlo… Někam daleko… Pryč z této divné reality.

Nebo kdyby se všechny mé myšlenky v té láhvi utopily. Ovšem, nějakou dobu by sebou asi divoce zmítaly v marné snaze se zachránit, ale jejich vlastní tíha by je stejně potopila ke dnu. Padly by dolů do tmavých hlubin, ze kterých se vrací pouze bájní hrdinové a udatní rytíři. Jen ti se totiž dokáží utkat se strašlivou nestvůrou, číhající na dně.

Jenže mé myšlenky jsou na tak heroický výkon slabé. Navíc na to nemají pořádnou a potřebnou výstroj, natož výzbroj. A mé tělo je z dálky pozoruje, neschopné pomoci. Ne že by snad nechtělo, ale bojí se tmy. A špíny na dně. Už dříve tam skončilo a nechce se mu znovu vracet.

Tak se mé myšlenky topí, lapají po dechu jako kapři na suchu a hledají záchranné stéblo, kterého by se mohly chytnout.

Doušek z číše, trpká chuť v ústech. Je zajímavé, jak člověk podvědomě volí takovouto příchuť alkoholu. Jako by tím chtěl dokázat, že něco může být ještě nechutnější než jeho život. K čemu je to však dobré? Po vyprázdnění láhve se tělo reflexivně odebere na lůžko a mysl se propadne do lehkého kóma. Odpoledne se pak probudí a zjistí, že stále je…

O tomhle jsem však psát nechtěla. Chtěla jsem využít odvěké inspirace ke stvoření něčeho lepšího, pozitivnějšího. Něčeho, co by si lidé s chutí přečetli. Jenže mé myšlenky už klesly ke dnu… Ale ta zatracená touha stále zůstává.