Duben 2012

Milenky

28. dubna 2012 v 16:04 | Sekmeth

Růž dívčích tváří

28. dubna 2012 v 16:03 | Sekmeth

Bílý šeřík

28. dubna 2012 v 16:03 | Sekmeth

26. 4. 2012

26. dubna 2012 v 20:27 | Sekmeth
Včera jsem ji konečně viděla. Včera… Konečně. Po tak dlouhé době čekání, napětí, srdečních arytmií, nervových dysfunkcí, dechových apnoí a žaludečních spasmech. (dobře, pro ty, kdo nerozumí je zde překlad: porucha srdečního rytmu, nervová nefunkčnost, dechová zástava a žaludeční křeče - poznámka autora)

Žasla jsem nad tím, jak je svá. S jakou grácií a temperamentem mluví. Gestikuluje. Kolik při tom vystřídá mimických výrazů.

Její oči jsou tak podmanivé. Smyslné. Žádoucí. I přes slušivé brýle jsem zcela jasně zachytila ten pronikavý pohled. Vrýval se mi hluboko do mysli a srdce, až jsem měla pocit, že ve mně čte jako v otevřené knize. Tak snadno a jednoduše. Zcela sebevědomě. Když pak na mě svůdně mrkla, myslela jsem, že umřu. Umřu touhou po ní. Umřu strachem z neznámé, hluboké propasti mezi námi.

Odvádím tedy řeč na nějaké neutrální, všeobecné téma. Snažím se být uvolněná, nenucená, možná vtipná. Za úsměvy skrývám svou nervozitu. Nejhorší však je, že z ní nemůžu spustit oči. Vlastně ani nechci. Proč taky, když je tak dokonalá. Proč si na malou chvíli nedopřát ten ojedinělý, vzácný pohled? Zvlášť když vím, že za pár hodin bude ode mě tak daleko…

Nebo je to dobře? Uchráním dálkou své nitro? Ale co když mě jen vyburcuje k větší, šílenější touze?

První setkání je kouzelné v tom, že nikdy přesně nevíte, co vás čeká a co přijde. Nebo kdo. A tak najednou byla vedle mě. Vzala mě za ruku. Naše prsty se propletly. Cítila jsem teplo její dlaně. Mohla jsem se dotknout její hebké, sametové kůže. Cítit vůni jejích nádherných, dlouhých vlasů. Můžu být tak blízko…

Otočila se ke mně. Zahleděla hluboko do očí…

Naše rty si k sobě samovolně našly cestu. A člověk si náhle uvědomí, že může být ještě o kousek blíž… Uvědomí si váhu toho křehkého a přesto silného spojení. Pozastaví se nad jeho prchlivostí a věčností zároveň. Procítí ho až ke konečkům prstů, do morku kostí…

Zapomínám na okolní svět a užívám si plnými doušky každý nový dotek rtů. S hravou chtivostí si beru víc a víc. Cítím a chci čím dál tím víc...

Avšak co jednou začne, musí zákonitě skončit. Krásné však na tom je, že naděje zůstává. Naděje, která přináší příslib nového setkání… Ach ten efekt motýlích křídel…


Modlitba

26. dubna 2012 v 15:48 | Sekmeth
Ty, vznešená,
která jsi vstoupila do mých očí,
ukaž mi,
jakou barvu má ruměnec tvých tváří.

Ty, mocná,
která jsi ovládla můj dech,
pošeptej mi,
jakou vůni mají tvé vlasy.

Ty, žádoucí,
která sis přivlastnila má ústa,
řekni mi,
jakou chuť mají tvé polibky.

Ty, neodolatelná,
která nyní vedeš mé dlaně,
prozraď mi,
jak hebká jsou zákoutí tvé kůže.

Ty, mučivá,
která už navždy
budeš blouznit v mých uších,
zazpívej mi,
jak toužebně sténáš…

Noční blouznění

24. dubna 2012 v 22:51 | Sekmeth
Konečně jsem ho uslyšela tiše oddechovat v mojí posteli. Pohlédla jsem na něj od počítače. Usnul. Vyčerpání a nemoc si vybrali svou daň, přesvědčili tělo podlehnout. Na horkém čele se mu leskl pot z vysoké hořečky, tváře do červena rozpálené, avšak přesto vypadal sladce. Ostatně jako vždycky, když spal. Ať už znaven prací či slastnou letargií po divokém milování.

Každý jiný den bych se na něj dokázala dívat hodiny a hodiny, než by se s úsměvem probudil, ale dnes mi myšlenky utíkaly zcela jinam. Zběsilou rychlostí a samozřejmou přesností se neomylně vracely k ní. Stále jsem ji měla před očima…

Ano, byl to jen sen, halucinogenní výplod neutišeného podvědomí, ale proč až tak živý? Proč jsem ji i po probuzení stále cítila vedle sebe? Také teď, když se snažím tyto myšlenky a pocity svěřit papíru, cítím chuť jejich rtů. Tu opojně sladkou chuť našeho vášnivého, procítěného polibku. Ta jemnost její horké kůže vpalovala do mých pátravých prstů nesmazatelné otisky. Nemohla jsem si pomoci. Musela jsem se na jejím dokonalém těle dotknout úplně všeho. Byla tak krásná…

Srdce mi i v tuto chvíli běží o závod, v podbřišku se mi třepetají milióny malinkých motýlků. Co se to semnou děje? Jasně, vždycky se mi tuze líbily zajímavé, krásné, originální slečny, ale nikdy jsem u nich moc úspěchu nesklidila, jestli mi rozumíte. A najednou mi vstoupí do života ona. Ještě jsem ji ani neviděla na vlastní oči, natož se jí dotkla, a už si mě omotala kolem malíčku. Tak lehce a jednoduše. Miluju ten proklatý Facebook!

Šílím z ní. Toužím po ní. Chci ji.

Jenže to nelze. Nemůžu být opět sobec. Ne, u ní ne. Nemůžu si přivlastňovat, na co nemám nárok ani právo.

U všech bohů! Kdyby aspoň nebyla tak svá, otevřená, zábavná, přitažlivá, exhibicionistická. Kdybych se při našem rozhovoru dokázala alespoň trochu ovládat… Už jen její jméno zní jako magická formule. Opakovat si donekonečna to čarovné zaříkávadlo a doufat při tom v osvobození své duše…

A srdce.


Lapena v síti

24. dubna 2012 v 14:00 | Sekmeth

Magnólie

17. dubna 2012 v 14:27 | Sekmeth

Okno

17. dubna 2012 v 14:26 | Sekmeth

Rozchod

17. dubna 2012 v 14:26 | Sekmeth

Sakura

17. dubna 2012 v 14:25 | Sekmeth

Procházka parkem

17. dubna 2012 v 14:25 | Sekmeth

V lese

17. dubna 2012 v 14:24 | Sekmeth

Soumrak

15. dubna 2012 v 22:33 | Sekmeth

Perly

15. dubna 2012 v 22:33 | Sekmeth

Smutek

15. dubna 2012 v 22:32 | Sekmeth

Rosa

15. dubna 2012 v 22:32 | Sekmeth

Klíče k jaru

15. dubna 2012 v 22:31 | Sekmeth

Můžeme si to odpustit?

10. dubna 2012 v 21:18 | Sekmeth
9. dubna. Velikonoční pondělí. Den, který vážně nemusím. Nejen pro svou nepochopitelnou tradici kyčkování, mrskání, šupání a šlehání, ale hlavně pro svoji nelogičnost. S křesťanskou historií, ač se tak na první pohled jasně zdá, nemá vůbec nic společného. Ano, Ježíš Kristus byl bičován a mučen, jenže na Velký pátek. V pondělí vstal z mrtvích. Vidíte tu nesouvislost? Tři dny rozdíl! Proč tedy mrskání v pondělí? K tomu jen holky, děvčata a ženy a ještě za výslužku? To si zase jednou muži něco "dobře" vymysleli pro svoje potěšení. Nechápu, co na této aktivitě shledávají zábavného. Kdyby se aspoň nevymlouvali na příchod jara, díky kterému ošlehaný dívčí zadek vrbovým proutkem učiní ženu stále mladou a krásnou. Každá z nás totiž ví, že takhle to nefunguje. A příchod nového ročního období stejně nikdo z nás nemůže ovlivnit, což mužům na omluvě nepřidává.

Zkrátka a dobře jsem po dlouhém čase přemýšlení došla k přesvědčení, že se této typicky české tradici začnu vyhýbat jak jen to půjde. A tak v rámci nejmenšího zla a všeřešícího útěku jsem zůstala v pondělí u svého přítele. Naštěstí bydlí v takové kotěhůlce světa, kde mě asi sotva někdo z případných koledníků najde. Druhou nespornou výhodou byl pro mne fakt, že jsme v celém domě zůstali úplně sami. Třešinkou na dortu ovšem zůstává slib mého přítele, který jsem si v nedělní večer vynutila zcela nevinným přemlouváním... Odproštění od jakéhokoliv bití čímkoliv. Spokojená sama se sebou jsem poklidně usnula.

Asi kolem sedmé hodiny ranní mě vzbudily polibky na remani, přesouvající se na krk. Neposedné přítelovi prsty hladily mé bříško a boky. Usmála jsem se z polospánku a převrátila se tváří k němu. Vyložil si to zřejmě jako souhlas, protože v mžiku mi sundal kalhotky. Zůstala jsme zcela nahá. Přivinul se ke mně svým horkým tělem, pevně stiskl v náruči. Ach, jak tohle zbožňuju! Svým podbřiškem se začal jemně třít o můj klín. Slastně jsem mu zavrněla do ouška dvě slovíčka a políbila jej na krk. S šibalským smíchem si mě vysadil na klín.

Tohle mi mohlo naznačit, že se něco stane. A taky že jo. V pevném objetí svých silných paží mě odnesl z postele rovnou do koupelny. V tu chvíli mi vše doklaplo. Začala jsem křičet, ať mě pustí na zem, že do vody nechci, že ji nesnáším, že je debil, ale nic naplat. Z jeho náručí jsem se nedostala.

Jak už to na závěr bývá, ve sprše jsem schytala pěknou dávku studené vody. Asi na krásu.