Březen 2012

Setkání s Ní

29. března 2012 v 20:49 | Sekmeth

Ruku v ruce, se smíchem na rtech jsme došli k přechodu. Červená. No co, tak si počkáme. Do školy stejně dvakrát nespěchám. Vedle nás stálo pár přešlapujících lidí, ale na protější straně nikdo. Trochu mě to překvapilo, jelikož jsem zvyklá, že ne Svinovských mostech bývá hlava na hlavě.

Tichost druhé strany přechodu vzápětí přerušil dívčí smích. Jemný, veselý, upřímný. Klapot dvou párů bot na schodech. Živý hovor dvou slečen, podbarvený gestikulací a úsměvy. Zastavily se a pohlédly na nás.

V tu chvíli jsem doslova zkameněla. Úžasem i údivem zároveň se mi pootevřela ústa jako bych chtěla něco říct, ale slova mě neposlouchala. Rezignovala. Uvědomila jsem si svůj tupý výraz a raději jsem zavřela pusu. S tímto pohybem se moje srdce rozběhlo o závod. Sprintovalo v hrudi tak šílenou rychlostí a silou, až jsem měla pocit, že mi co nevidět zadusí plíce. Roztřásly se mi ruce jako při abstinenčním příznaku. Po zádech přeběhl mrazivý chlad. Sakra! Nesmím dát na sobě nic znát. Zachovat klid. Musím se jen příjemně usmívat…

Protože na protějším chodníku, v doprovodu kamarádky, stála ONA. Ona, v celé své kráse a dokonalosti. Usmívala se na Veroniku a roztomile při tom mžourala do sluníčka přes nové, oranžové brýle. Rozpuštěné kaštanové vlasy už jí dorostly pod ramena. Splývaly po obnošeném šedavém sáčku, dnes už bez odznaků a mašliček. Pod svrškem vykukoval pruhovaný rolák v teplých, zářivých barvách. Dokonale ladil s jejími brýlemi, umocňoval její úsměv. Po skoro třech letech jsem ji poprvé uviděla v kalhotách. A jak jí selky!

Nemohla a ani nechtěla jsem z ní spustit oči. Nedalo se odolat tomu výjimečnému a tolik ojedinělému pohledu. Byla jsem na to až moc slabá…

Její výraz tváře najednou znejistěl, jakoby posmutněl, zchladl. Poznala mě.

I přes to jsem se snažila dál nenuceně usmívat a pokud možno uhýbat pohledem. Stálo mě to však mnoho úsilí a přemáhání. Všimla jsem si, že rozhovor mezi nimi ustal. Teď jen stála, zmatená z toho, co vidí. Možná byla zmatená i v sobě, ale na tento soud už dlouho nemám právo. Dlouhá doba její nepřítomnosti v mém životě udělala své.

Rychle jsem očima pohlédla na semafor. Stále červená. Proč?! Připadalo mi, že tu stojím věčnost. Na jednu stranu jsem ani nechtěla, aby ta opojná, vzrušující i znervózňující věčnost skončila. Přála jsem si dál bezmocně se topit v jejích mandlových očích… Dál trpět… Druhá polovina mého srdce však křičela o pomoc. Chtěla co nejdříve utéci, nevidět, neslyšet. Neoživovat dávno zaživa pohřbené city… Nechtěla ji znovu chtít…

Přítel pevněji zmáčkl moji ruku a prohodil několik slov, aby mne vrátil do reality. Já jej však nevnímala. Bylo mi jedno, co říká. Chtěla jsem se jen dívat… Obdivovat ji… Byla krásnější než kdy dřív…

Prudké trhnutí rukou mě probudilo ze snění. Přeblikla zelená a přítel mě táhl na druhou stranu. Ztěžka jsem dýchala. Hladina adrenalinu a endorfinu v mém těle přetékala maximum. Jen jeden jediný metr nás dělil od sebe. A vzdálenost se stále krátila…

"Ahojte," pozdravila jsem obě s knedlíkem v krku. Nevím, jak moc sebevědomě to vyznělo, ale kupodivu se mi netřásl hlas.

"Ahoj," odvětila se zastřeným, nejistým hlasem a sklopila znervózněně zrak. Ach, jak tohle gesto na ni miluju! Nejraději bych ji v té chvíli objala a už nepustila.

Naše ramena se na milimetr těsně minuly, vlastní kroky nás neúprosně unášely dál, vzdálenost mezi námi se začala opět prodlužovat.

Při vkročení na první schod jsem už za sebou nechávala hlubokou propast, přes kterou se znovu asi nedostanu. Zbytky emocí v srdci se ještě snažily přesvědčit hlavu, aby se ohlédla, ale chladný rozum jí to nedovolil.

A tak jsem dál stoupala vzhůru po schodech v doprovodu rozumu a přítele a city nechávala daleko za sebou…

Prvotina

28. března 2012 v 18:41