Leporello

4. června 2014 v 9:44 | Sekmeth |  Básně


Na opěradle Jeho křesla seděla,

spánkem ukolébána k nevinnosti,

ten dojem však náhlé procitnutí zničí

a bělostné nožky pod blůzku schovala.



S ospalým úsměvem pak na mne pohlédla

skrz závoj černých řas

a já na malou chvíli zas

spatřil ji jako obrázek z leporela...
 

Zapomenout?

25. února 2014 v 23:57 | Sekmeth |  Próza


Řekla jsi mi to jasně.

Stručně a bez zbytečných vytáček.

Však co jiného bych po víkendu stráveném s Tebou očekávala?

Jednoduché sloveso.

Deset náhodných písmenek v přesně daném sledu.

Při prvním ukápne slza.

Druhé se snažím zapít.

U třetího vnímám chuť rumu někde vzadu v krku.

Se čtvrtým letí sklenička přes celý pokoj.

S pátým se roztříští na tisíc kousků.

Při šestém si stírám slzy z tváří.

Sedmé bývá šťastné.

Dnes však přináší odhodlání.

Osmé bere žiletku do ruky.

U devátého jen klidný výdech.

Desáté tne...

...a násobí dvakrát všechny předešlé.

Za každou z nás.

Zapomínám kolik jich bylo.

Už nepočítám.

Jen tnu ve snaze zapomenout na Tebe.

Tvou kůži, doteky, rty...

Ostří se vždy neomylně trefí.

Tak proč jen já se pokaždé zmýlím?

Shledání

20. února 2014 v 1:05 | Sekmeth |  Haiku


I.

Tichý šum listí,

vede nesmělé kroky

někoho k někomu.



II.

Pohledy obou

nesměle se shledají

ve zpěvu ptáků.



III.

V pevném objetí

i kamélie voní

sladkým shledáním.
 


Nevyslyšené přání

10. února 2014 v 17:08 | Sekmeth |  Básně


Mezi čtyřmi zdmi své samoty

rozhlížím se po lesku očích tvých,

to hřejivé teplo, co nezná prázdnoty,

co snad někdy vyslyší přání mých.



Na rtech sladkost tvá jak tichý sten

ještě plnými doušky chutná mi,

ten opojný pocit pulzuje jako sen,

jež pod víčka těžká dala jsi ty.



Tak ráda ruce tvé učit bych chtěla

na struny mé niterné hrát,

vždyť tak blízko jsou naše těla

a v labyrintu srdce tak lehce dá se zmást...



Chci tě!

Slůvka dvě tak krátká jsou

jako vzdálenost mezi námi.



Chci tě!

Tichou ozvěnou nese se tmou

bez odpovědi do dáli.



(Nikdy nevěnováno Barbaře Smílové)

Pro Ni

7. února 2014 v 23:29 | Sekmeth |  Básně


Odvyknout si

jednou pro vždy

pohled na ni -

zmást tlukot srdce

těch podivných slz.



Snad chvíle to umožní

v šumění listí

jejích vlasů,

přes záhyby kůže

pocítit hebkost

nádechu a výdechu,

i když slunce v očích

nic nezmění...



Přesto doprovázet ji

mlčením

přes schody slov,

do kopců otázek

a srázů vykřičníků

na konci vět nezvolacích.




Procházet s ní vůní

všedního dne

na rozích domů,

kde v oknech tváře

splývají s časem

nečině

a tiše

bez ohlédnutí k zítřku.



Běžet jí v patách

rosou ranní,

rosou polední

i večerní,

rosou slz

i hvězd,

rosou na kolejích,

motýlích křídlech

a v zahradách.



Smět s ní vstoupit

a už nevystoupit,

ztratit se,

volat o pomoc,

nevyslyšen zůstat

v jejích zajetích.



Nevidět

a přesto cítit,

jen zůstat



a být.


(nikdy nevěnováno Barbaře Smílové)

Báseň na sklo psaná

4. února 2014 v 17:52 | Sekmeth |  Básně


Vstoupit mezi čtyři holé zdi

tvého bílého pokoje,

zavřít dveře

a otočit klíčem,

známým cvaknutím zapomenout...



Zapomenout na svět za dveřmi,

odříznout zaživa

jedním pohybem

barvy, světlo i slunce,

vstoupit do tvé temnoty

a nechat se jí hýčkat.



Nechat se jí hýčkat

za zavřenými víčky,

ve známé barvě krve

vnímat jen tlukot tvého srdce,

pulsování slabin,

horkost rtů...



A ze světa bývalého

zůstane jen odvěká vůně přitažlivosti.



Desire

22. července 2013 v 23:05 | Sekmeth

Sbohem

19. května 2013 v 14:21 | Sekmeth |  Básně
Na rtech teplo políbení
ještě nepřestalo hřát,
leč mnou zmítá samota, chlad -
to mizí pocit zalíbení.

Sbohem, můj milý,
poslední slovo věnovat smím,
za rohem čeká jiný,
komu srdce jednou dám, vím.

V klíně teplo pohlazení
ještě nepřestalo plát,
leč mým nitrem prochází mráz -
to mizí pocit zaslíbení.

Sbohem, můj milý, naposled.
Věřím, že sobě lepší najdeš si,
třeba jednou sejdem se ve snech,
však miluji tě neřeknem si.


(Věnováno tomu, kdo si mě nezaslouží, protože si mě neváží.)

Recese

24. března 2013 v 22:56 | Sekmeth |  Básně
V rytmu irských melodií
naše pohledy spolu se spojí;
v té chvíli velmi křehké
zaprodat duši je tak lehké.

Splašeně srdce mé bije,
na okamžik pocit má že žije,
tak dlouho necítilo pohlazení;
po zádech přeběhne zamrazení.

Úsměv tvůj do tance mě pobídne,
dlaň s dlaní v jednu se shlídne,
lehce přitiskneš si mě k sobě;
mé tělo odevzdá se napospas tobě.

Jediný polibek k tomu stačí,
že blaženou závratí hlava se točí;
tak snadno srdce mé vzdá se.
Však pro tebe to pouhá recese je.

Vězení

10. března 2013 v 16:16 | Sekmeth |  Próza

Myšlenky v hlavě přestaly zmateně pobíhat.

Srdce, ještě nedávno divoce bušící, se rázem ztišilo.

Jako by ho ani necítila tlouct.

Jako by zkamenělo.

Je stále její součástí?

Zřejmě ano, když ještě dýchá.

Tělo se samo stočilo u topení do klubíčka.

Potřebuje cítit teplo.

Už jen ze zvyku.

Ze smutných očí i slzy přestaly téct.

V nitru už žádné nezbyly.

Všechny je tak marně prolila.

V drobných prstech převracela žiletku.

Sem.

Tam.

Sem a tam.

Se zájmem si ji prohlížela.

Je to její kamarádka.

Jediná, která zbyla.

Jediná, která tu pro ni vždycky je.

Která vždy a vše beze slov pochopí.

Stačí se jí jen dotknout.

Sem.

Tam.

Sem a tam.

Všechno by vyřešila.

Tak snadno.

Jedním tahem.

Sem.

Tam.

Všechno by bylo o tolik jednodušší.

Sem.

Tam.

Ne.

Neudělá to.

Neukáže mu, jak moc jí zničil život.

Jak moc jí to bolí.

Jak moc ho miluje.

Vstala.

Sbalila si do tašky pár osobních věcí a deník.

Ten bude potřeba.

Nějakou dobu se teď na svět bude dívat přes zamřížovaná okna.

Kam dál